Nabídka našich služeb

Vyberte si z naší nabídky služeb

I ve sto letech oplývá vitalitou a nezaměnitelným humorem

I ve sto letech oplývá vitalitou a nezaměnitelným humorem

Paní Miroslava Mynaříková oslavila 31. května neuvěřitelných 100 let. K dlouhé řadě gratulantů se připojily i pracovnice osobní asistence Charity Vsetín, jejíž služeb paní Mynaříková již několik let využívá. Jak sama říká, její život byl tak naplněný, že by v něm stěží našla volnou chvilku. Aktivita a radost z ní doslova vyzařuje i v tomto úctyhodném věku. O tom, co v životě prožila, se s námi podělila v rozhovoru s charitní pastorační asistentkou.

Paní Mynaříková, vy jste se narodila v Ostravě v roce 1918, tedy v době vzniku Československa. Jaké bylo vaše dětství?
Do Ostravy se rodiče dostali díky tomu, že tam tatínek jako válečný veterán získal do správy trafiku a papírnictví, s jejichž provozem jsme pak všichni pomáhali. A s mým narozením to bylo tak: tatínek přišel tenkrát z fronty (bojoval v 1. světové válce), potěšil maminku a byla z toho Mirka:-) Mám na dětství moc pěkné vzpomínky – byla jsem nejmladší a tak jsem byla tak trochu jako jedináček. Měla jsem ještě tři starší sestry, které moc rády zpívaly, zvláště zamilované písničky, které jsem se naučila a dodnes si je tady s paní Svobodovou rády zanotujeme. Taky mě maminka naučila šít, i sestry uměly, chodily jsme jako ze žurnálu a přitom ty šaty byly často ušity jen ze zbytků, které jsme nakoupily ve výprodeji. To se mi pak hodilo i u vlastních dětí, kdy jsem pro ně dokázala ušít modely podle nejnovějších střihů z časopisu Burda a vytvořit ze zbytků takové kombinace, že nikdo nevěřil, že nejsem profesionální švadlena.

IMAG2928IMAG2901IMAG2931

Máte nějaký zážitek z dětství, který vám obzvlášť utkvěl v paměti?
Když jsem byla malá, tak Ostravu navštívil první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, byli jsme ho spolu s ostatními lidmi vítat. Jel přes Hulváky na koni a já si pamatuji, že jsem měla růžové šatičky a velkou kytici, nějaký důstojník mě vyzvedl k němu nahoru a já jsem mu ji předala. To byl můj celoživotní zážitek vidět ho takto zblízka. Byl to velice dobrý, lidmi milovaný prezident. Dodneška mu společně s paní asistentkou k jeho výročí kupujeme kytičku, pokládáme ji u jeho památníku a vzpomínáme na něj.

Vy jste pak ještě před II. světovou válkou odešla do Brna?
Ano, v Brně jsem však byla jenom krátce, ale poznala jsem tam svého manžela, se kterým jsme se pak přestěhovali na Vsetín, kde se zakládala Zbrojovka a kde žiji dodnes. A také se nám tady narodili tři děti, které jsme společně vychovali. Všichni vystudovali – syn Petr je lékař, Martin je inženýr a dcera Pavla je doktorka pedagogiky. Dnes už mám také devět vnoučat a dvanáct pravnoučat. Mám z nich velkou radost.

V roce 1956 byl v Pržně zřízen z bývalé katolické školy domov důchodců. V té době jste pracovala na sociálním odboru MNV ve Vsetíně a v roce 1962 jste převzala vedení tohoto domova. Jak na tu práci v sociální oblasti za bývalého režimu vzpomínáte?
Když jsem přišla do Domova v Pržně, pracovalo tam tehdy ještě několik řádových sester, které byly velmi obětavé a spolehlivé, práci braly jako své poslání. Za minulého režimu byly perzekuovány a tak se obávaly, koho tam dostanou, jestli to nebude nějaká zarytá komunistka. Vrchní sestra je ale uklidňovala, že nemusejí mít strach, že naši rodinu zná a že jsem dobrá. Opravdu jsem jim nikdy v ničem nebránila, naopak, pořádali jsme zájezdy na známá poutní místa – Velehrad a Svatý Kopeček a navenek jsme to prezentovali jako návštěvu spřátelených domovů. Bylo tam více než 60 lidí, ale vytvořilo se tam takové vzácné rodinné prostředí, slavili jsme společně narozeniny a svátky, opravdu na to období moc ráda vzpomínám.

S malou nadsázkou se dá říci, že už jste téměř polovinu svého života v důchodě. Jaké jsou vaše zájmy, co vás baví a čemu jste se věnovala dříve?
Mám spoustu květin, takže je musím zalévat a vyměňovat vodu, to dělám ráda. Dříve jsem se hodně věnovala sportu, cvičila jsem v Sokole a také jsem závodně hrála tenis. Teď už sportovat nemůžu, ale na procházku s asistentkou se ještě ráda vypravím. Milovala jsem Petra Bezruče, jeho básně, které jsou těžké a smutné, mám je všechny schované a mnohé ještě dodnes umím recitovat zpaměti.

Zmínila jste službu osobní asistence Charity Vsetín, kterou jste začala využívat před více než pěti lety. Co pro vás tato služba znamená, v čem vidíte její přínos?
Charita? To je skutečně zlaté srdce i velké poslání těch děvčat. Velice si považuji, že mohu kdykoliv zavolat a domluvit se s paní vedoucí na tom, co potřebuji. Chci se třeba podívat na hřbitov, zajet si někam na výlet a asistentky mi vždycky vyjdou vstříc a udělají mi doprovod. Třeba přijedou i s gramofonem a pak sedíme a posloucháme mé milované Straussy a jejich valčíky, které všechny znám. Zazpívám si zároveň s nimi a hned se cítím být mladší, a to ne o rok, ale třeba o padesát let!

Co vám pomáhá udržovat životní vitalitu a spokojenost?
Snažím se mít radost z maličkostí, které přináší každý den.

Máte pro nás nějakou životní radu?
Nedělejte si těžkou hlavu z malicherností a hloupostí, důležité jsou vztahy, ty je potřeba pěstovat.

Za sdílení životního příběhu paní Mynaříkové moc děkujeme a přejeme ze srdce do dalších let hodně zdraví, spoustu životního elánu a Boží požehnání.